Historie jablonecké bižuterie

Starověk a středověk

Touha zdobit své tělo a líbit se druhým doprovází člověka již od samého počátku jeho existence. Podle nejnovějších archeologických nálezů si tuto potřebu osvojoval už pravěký člověk neandrtálský ve starší době kamenné zhruba před 130 tisíci lety. Zajímavé je, že snahu ozdobit se, můžeme pozorovat v průběhu tisíců let ve všech lidských kulturách nezávisle na sobě. Je to právě jedna z mnohých lidských vlastností, která dělá člověka člověkem. Na počátku k tomuto účelu sloužily materiály vyrobené z živých a neživých přírodnin (dřevo, kosti, zuby, perly, perleť,horniny, minerály – drahokamy, kov). Tak vznikaly první náhrdelníky, náramky a záušnice – zrodil se šperk. Mezi mistrovské díly přírody patří odpradávna drahé kameny, které se staly díky svým zcela výjimečným estetickým vlastnostem již brzy klenotem starověkých civilizací. Lidé si dobře uvědomovali jejich vzácnost a jedinečnost, proto je vždy toužili nahrazovat uměle vyrobenou napodobeninou. Nejvhodnějším materiálem pro zhotovování takovýchto imitací bylo od samého počátku sklo. Jakým způsobem bylo sklo objeveno je dodnes předmětem mnoha teorií. Za nejstarší skleněný výrobek tohoto typu je považována perle pokrytá sklovitou nazelenalou vrstvou nalezená v egyptských Thébách a utavená náhodně či cíleně patrně před 5 000 lety. Technologicky stejné předměty byly nalezeny i v Mezopotámii. Později se začaly objevovat po celém Středomoří, Británii, východní Evropě a Indii. První skutečně celoskleněné ozdoby začaly opět vznikat v „kolébce civilizace“ na území úrodného půlměsíce kolem řeky Nil, Eufrat a Tigris v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem. S rozvojem metalurgie přišly na svět nové slitiny kovů, které ve výrobě nástrojů a ozdob zastávají velmi důležitou roli. Stále však kupříkladu pozlacená bronzová spona osázená skleněnými kameny zůstávala ještě mnoho staletí výsadou aristokratů a kněží, i když se jako imitace pravého šperku stala postupně předzvěstí zrodu bižuterie.

Nejstarší nálezy v Čechách svědčí patrně o importu skleněných korálků ze Středomoří, sklo se zde začalo tavit a zpracovávat až v rukou Keltů ve třetím století našeho letopočtu. Po rozpadu římského impéria zůstala sklářská tradice uchována jen na Předním východě a ve vyspělých částech Evropy, především ve Španělsku, severní Itálii a jižní Francii. V Čechách se skleněné ozdoby staly znovu předmětem importu, až od 13. století se vlivem středověkého křesťanství vyráběly na Šumavě vinuté růžencové perle tzv. pateříky. Výhradním výrobcem luxusních skleněných „drahokamů“ byly již tehdy známé Benátky. Ty prosluly zejména výrobou broušených, vinutých a foukaných skleněných perlí a spojovány jsou hlavně s objevem skloviny, z níž bylo možné zhotovit věrohodnou nápodobu nejznámějšího drahokamu vůbec – diamantu. Benátští skláři tak dominovali svému oboru a není divu, že mnohá jejich uměním inspirovaná sklářská výroba byla ve světě nazývaná „po benátském způsobu“.

Turnov

V Čechách se tajemství výroby benátské skleněné kompozice mezi prvními zmocnili turnovští brusiči pravých kamenů. Zpočátku byli místní kamenáři ovlivněni vzestupem světové poptávky po skleněných imitacích, které se do města z Benátek v 80. letech 17. století údajně dovážely a zde na způsob drahokamů také brousily. Levnější napodobenina pravého kamene byla stále častěji neodmyslitelnou součástí barokního šperku. Sice svou vlastností nedosahovaly tvrdosti skutečných drahokamů, ale barvou a leskem se jim téměř zcela vyrovnaly. Benátská konkurence byla pro město, kde mělo broušení drahokamů více než staletou tradici, velice nebezpečná. Turnov se však ubránil vynálezem kompoziční skloviny, která se zde začala tavit nejpozději na počátku 18. století. Tento nový objev přinesl turnovskému řemeslu nevídaný rozmach. Svou kvalitou a cenou předčil dokonce i samotné Benátky. Vznikalo sklo napodobující královský diamant, mimo jiné ale také imitace topazu, safíru, smaragdu, ametystu nebo českého granátu.

Broušení skleněné kompozice se nevídanou rychlostí začalo rozvíjet i v blízkém okolí, především v Hodkovicích nad Mohelkou a v Jizerských horách. Velký vliv na kvalitu dokonale provedené imitace má především preciznost výbrusu. Zpočátku vznikal základní tvar kamene pomocí hliněných formiček a tlačítek. V polovině 18. století přišli turnovští měšťané a bratři Václav a František Fischerovi s vynálezem skla vytaženého do podoby tyče, která se následně lisovala do tvaru mačkáním pomocí kovových forem upevněných v dřevěných kleštích. Výsledný tvar se pak na závěr pouze dobrousil. Zjednodušení celkové výroby však vedlo k nadprodukci a následnému snížení cen za hotové zboží. K tomu všemu kolem roku 1760 vynalezl v Paříži klenotník vídeňského původu Joseph Strasser vysoce olovnatou kompozici s dokonalejším indexem lomu světla, nežli byla kompozice v rukou turnovských tzv. laborantů. Skleněný „diamant“ zhotovený z vysoce olovnatého skla byl tak posunut znovu o něco blíže k ideálu. Móda štrasu byla jednoznačná a turnovští měšťané se tak ocitli opět ve slepé uličce. I když bylo i toto tajemství odhaleno, domácí konkurence spolu s novinkou z Paříže, nadprodukcí a také války a sociální neklid druhé poloviny 18. století vedly k úpadku ceny turnovské kompozice. Postupně proto upadal i počet výrobců. Léta prosperity, kdy turnovské imitace kamenů dobývaly evropské trhy, se sice ztrácely s koncem 18. století, ale ve své podstatě byly právě tady položeny základy budoucí jablonecké bižuterie.

Jablonecko

18. století

Na Jablonecku se začaly opracovávat drahé kameny s koncem 17. století, a to nejprve v Kokoníně a také ve Vrkoslavicích. Mezi prvního hlavního činitele bižuterního řemesla patřil od 30. let 18. století právě vrkoslavický rychtář, obchodník, brusič drahokamů a kompozice Johann Wenzel Hübner. Mezi jeho hlavní dodavatele náleželi především zlatníci z Prahy a Vídně, své zboží prodával mimo jiné i prostřednictvím několika obchodních partnerů. Koncem 18. století se broušení bižuterních kamenů přesunulo k Rádlu a nedalekému Rychnovu. Centrem obchodu se stal Jablonec. V polovině století zanikly poslední ze starých, svým původem ještě renesančních skláren v Jizerských horách. Tehdy přišla na scénu osobnost v Jizerských horách zcela neznámá. Byl jím příslušník huťmistrovského rodu původem z Falknova na Českolipsku - Johann Leopold Riedel. Nejprve získal do pronájmu po svém strýci a bývalém zaměstnavateli Johannu Josefu Kittelovi huť v Antonínově (1753), po huťmistrovi Weberovi si pronajal huť Karlov (1761), do třetice získal i nově založenou huť na Nové louce (1766). Nakonec si nechal postavit Kristiánov (1775). Do konce století tak Riedlové ovládli jizerskohorskou hutní výrobu a pro budoucnost bižuterního podnikání na Jablonecku tak představovali hlavního činitele.

Zatímco broušení skleněných imitací bylo v Jizerských horách už samozřejmostí, v samotném Jablonci se začala tavit kompozice prokazatelně až v roce 1785. Vedl ji obchodník Bernard Unger, který své zkušenosti získal jak ve světovém sklářském centru v Benátkách, tak i v Anglii. Ačkoliv pocházel ze sklářské rodiny, on jím vyučen nebyl, což mu nemálo zkomplikovalo nakonec úspěšné založení kompoziční hutě v Potočné u Tanvaldu. Zhotovoval především bižuterní kameny, lustrové ověsky, jako polotovary pak skleněné tyče a tyčinky pro blízké mačkárny a brusírny. Obě Ungerovy sklárny bohužel zanikly v neklidných dobách napoleonských válek, ale díky jeho surovinovým základnám, společně s Riedelovými, se tak mohla postupně rozrůstat jablonecká bižuterní výroba. Ke světu se dostávají mimo hlavní výrobky, tedy broušené skleněné perle a kameny, také mačkané a vinuté skleněné vsazky do kovových knoflíků. Na Jablonecku se rozrůstajícímu se sklářskému a bižuternímu sortimentu začala věnovat celá řada podnikatelů. Mimo sféry německých obyvatel se obchodu se sklem a bižuterií zabývali i čeští usedlíci ze Zásadska, kteří stejně jako konkurenti z Jablonecka, Novoborska a Kamenickošenovska nakupovali přes zimu skleněné zboží, které následně rafinovali, či jinak zušlechťovali a prodávali je na trzích v tuzemsku i za hranicemi Čech.

1. polovina 19. století

Bižuterní boom na Jablonecku nabýval na významu až na počátku 19. století, kdy odbytová krize v dutém skle způsobila příklon k bižuterii. Právě tehdy se kraj začal měnit v bižuterní oblast. Móda biedermeieru a druhého rokoka přála skleněným imitacím bižuterních kamenů, což vyústilo k zakládání nových provozů. V Jizerských horách se objevují první specifické stavby, jako byly brusírny poháněné vodní silou sloužící k rafinaci skleněného zboží a tzv. mačkárny nutné k výrobě mačkané bižuterie. Na kvalitu a stále se zvyšující objem výroby první poloviny 19. století měly velký vliv především nové výrobní postupy a vynalézavost výrobců. Zavedeny byly ryté kovové raznice, na jejichž výtvarné a technické úrovni vynikali zejména kovorytci. Ve výrobě skleněných knoflíků byla vyřešena záležitost zatavení kovového očka přímo do těla skleněného knoflíku – vznikl tak celoskleněný mačkaný a broušený knoflík. Významně se zvyšovala též nabídka barevnosti sklovin. Luxusním a poměrně dražším kompozičním sklovinám začalo též v běžné skleněné bižuterii konkurovat lacinější a výrobně méně náročné sodnodraselné sklo. V Jizerských horách se začala prosazovat od konce 18. století také výroba kovové bižuterie. Podstatnou se ale začala stávat až právě po roce 1817, kdy se v Jablonci usadili němečtí pasíři z Porýní. Důležitou inovací ve výrobě kovové bižuterie bylo zavedení ražení a prořezávání kovových polotovarů pomocí pasířského bižuterního lisu. Hlavním symbolem tohoto druhu bižuterie se staly především brože a kování k fajfkovým hlavičkám. Na významu v Jizerských horách nabylo též ruční vinutí skla nad kahanem z plných skleněných tyčinek a tvarování dutých perlí pomocí foukání skleněných trubic. Jizerskohorská produkce byla už tehdy určena zejména pro evropské zahraniční trhy a přes vývozní partnerské firmy toto zboží putovalo dokonce i do zámoří. Tradiční menší obchodníky nahradily exportní domy, skrze které začala jablonecká bižuterie vlivem módy poznávat různé kouty světa.

2. polovina 19. století

V průběhu druhé poloviny 19. století se jablonecký kraj přeměnil v bohaté a uznávané bižuterní centrum. Po roce 1860 se jablonecká bižuterie stala vskutku světovým fenoménem. V letech 1864-1869 se bižuterní průmysl ocitl na pozici své dosud největší konjuktury, a to především díky „epidemii knoflíkové horečky“, tedy období mimořádného zájmu o tento druh artiklu. Jizerské hory byly nazývány „rakouskou Kalifornií“ a typické drobné ozdoby ze skla či kovu začaly být ve světě od 80. let označovány za „jablonecké zboží“. Svou roli hrál mimo jiné rozvoj nových paliv, komunikací, poštovnictví a bankovnictví. Vedle zájmu o broušené knoflíky a perle stoupal zájem o sekané perličky (rokajl) zvláště oblíbené pro aplikaci v podobě oděvních nášivek. Bohužel všechny tyto klady mají i své zápory, neboť nastaly první problémy a krize způsobené módními výkyvy a masovým zaváděním nových strojů do výroby. Výsledkem bylo sice vítané snižování ceny, ale bohužel klesala i kvalita běžného zboží způsobená nadprodukcí a o zaměstnání přicházelo velké množství dělníků. Jeden takový stroj určený na sekání perliček si nechal po benátském způsobu vyhotovit společník sklářsko-textilní velkofirmy Jos. Riedel, Dolní Polubný, totéž udělala i lučanská firma Ludvig Breit. Právě v Lučanech se počátkem 90. let odehrála největší revolta proti strojům v historii sklářské výroby v kraji, známá dnes jako „Lučanská pozdvižka“. Díky strojní inovaci se z počátku 90. let začaly také brousit skleněné imitace kamenů, zejména diamantu – šatony. V Rakousku-Uhersku si první stroj tohoto typu nechal po vzoru Francie se svými společníky patentovat Daniel Swarovski. Do provozu jej uvedl nikoliv v Jablonci, ale v rakouském Wattens.

Pro výrobu bižuterie byla zaváděna řada nových materiálů, například sintr (skloporcelánová frita) a dobře využitelné byly i novinkové plastické hmoty, především celuloid. Na konci 19. století se ke skleněné bižuterii, jako dosud dominantnímu výrobnímu oboru jabloneckého průmyslu, přiřadila kovová bižuterie, kterou se zabývali tzv. pasíři. Okrajově spjatá s kovovou bižuterií byla nejvýraznější novinka zvaná jetová (černá) bižuterie, která imitovala drahé anglické gagátové šperky. Po roce 1890 dokonce tvořila kovová bižuterie více než 50% z celkového vývozu jabloneckého zboží. Ke slovu se dostaly i další svébytné novinky. V 80. letech se v kraji zrodila výroba skleněných náramkových kroužků (banglí), které zprvu posloužily jako náhrada za dražší porcelánové kroužky z Číny. Jablonecké kroužky se staly párovou ozdobou mnoha žen hinduistického a islámského vyznání, mezi hlavní odbytiště se řadila především Britská Indie. V reakci na potřeby stále se rozvíjejícího jabloneckého bižuterního průmyslu byla v Jablonci roku 1880 založena odborná bižuterní škola.

1. pol. 20. století

Období před první světovou válkou nebylo příliš příznivé pro skleněnou bižuterii a její četné malovýrobce, které vytlačovala z trhu konkurenční tovární výroba. Vrásky na čele přidělávala jabloneckým podnikatelům též japonská špionáž, která se týkala výhradně výroby dutých perlí a banglí. Japonci tak postupně ovládli zásadní trhy v Britské Indii a Číně. Naopak léta před první světovou válkou byla vlídná ke kovové bižuterii, ale válečná léta její celkový rozvoj zastavily. Ve výrobě bižuterie se již běžně objevovaly různé druhy plastických hmot. Oblíbené byly i dřevěné perle a knoflíky.

Největšího rozkvětu dosáhla jablonecká bižuterie v prvních letech po 1. světové válce. Období prosperity se týkalo hlavně oborů skleněných perliček a bižuterních kamenů. V Jablonci nad Nisou a jeho okolí se výrobou bižuterie zabývaly tisíce malých a středních firem. Významné postavení po vzniku Československa získala státem podporovaná ryze česká oblast Železnobrodska, neboť Jablonecko zůstalo nadále v rukou českoněmeckých podnikatelů. Přesto byla většina zboží z Železnobrodska vyvážena do světa právě přes jablonecké exportní domy. Kovové bižuterii se vrátila její sláva a stala se tak znovu nejvýznamnějším oborem jabloneckého průmyslu. Naneštěstí krátkodobé oživení jablonecké konjuktury zcela nelítostně, nečekaně a rychle přetnula světová hospodářská krize. Nejdrastičtěji se v bižuterní oblasti krize projevila v letech 1930-1932. Nezaměstnanost brzy nabyla fatálních 80 %, vývoz klesl až o enormních 60 %. Situace začala být stabilnější až v letech 1934-1935, avšak v případě skleněné bižuterie s výjimkou knoflíků trvala krize v podstatě až do druhé světové války. Poměrně rychle se z těžkých časů otřepali výrobci knoflíků a pozadu nezůstávali ani výrobci kovové bižuterie.

Z počátku října 1938 se stalo území Jablonecka a Tanvaldska součástí nacistického Německa, což mnozí českoněmečtí výrobci a podnikatelé jednoznačně uvítali. Do německé správy a posléze do vlastnictví Němců a těch, kteří byli nacismu zcela oddáni, přešel arizovaný židovský majetek. To se týkalo i židovských bižuterních firem. Co naopak němečtí byznysmeni neuvítali, byl bojkot jabloneckého zboží v USA, Kanadě a Velké Británii a odchod konkurenčních českých podnikatelů dále do vnitrozemí. Mnozí takoví, včetně Židů, se usídlili na Turnovsku a Železnobrodsku, což byla od jara roku 1939 oblast Protektorátu Čechy a Morava. Zanedlouho se po třiceti letech míru znovu rozezněly boje v podobě 2. světové války. Mnohé bižuterní podniky, chtěly-li přežít, musely být převedeny na válečnou výrobu, nebo byly zrušeny. Po porážce Německa osvobodila Jablonecko, Tanvaldsko a Železnobrodsko Rudá armáda. Na základě prezidentských dekretů došlo k vyvlastnění takřka všech jizerskohorských výrobních a vývozních firem. Původní majitele nahradili státem nově jmenovaní národní správci a následoval odsun českých Němců, kterým patřila většina podniků v Jizerských horách. Proces znárodňování bižuterního průmyslu byl dovršen po komunistickém převratu roku 1948.

2. pol. 20. století a současnost

Vše co bylo spjaté s výrobou bižuterie, tedy jizerskohorské sklárny, kompoziční hutě, výrobní a exportní firmy, bylo včleněno do národních podniků. Bižuterie byla společně se sklem sdružena pod zahraniční obchod podniku Skloexport, z něhož se vyčlenila akciová společnost Jablonex specializovaná na vývoz bižuterie. Jablonecká skleněná a kovová bižuterie chřadla. Jablonecký průmysl přišel o řadu německých odborníků. Státem byl podporován pouze těžký průmysl a veškeré tradiční západní trhy byly ztraceny. Situace se zlepšila až v polovině 50. let, kdy se stabilizovaly vztahy jak ve vnitřní, tak v mezinárodní politice. Se Sovětským svazem přišly nové trhy v socialistickém bloku a rozvojových zemích Afriky a Asie. S koncem 50. let vznikaly výrobně hospodářské jednotky (VHJ), které zastřešovaly několik národních podniků. Naopak šedesátá léta byla vskutku příznivá, mnohé provozy byly zmodernizovány a mnohé nanovo postaveny. Jablonecký bižuterní průmysl se vrátil na pozici světově uznávaného výrobce a získal tak znovu svoji tradiční pověst. V roce 1959 se v Jablonci konala první celostátní výstava bižuterie, která se stala předchůdkyní velkolepých mezinárodních výstav skla a bižuterie z let 1961-1987. Největší podíl v produkci připadal znovu na kovovou bižuterii. Pádem železné opony se razantně změnily společenské systémy v Československu. Nastalo období tzv. velké privatizace a státní podniky přecházely do soukromého vlastnictví. V 90. letech se hlavními představiteli ve výrobě a prodeji bižuterie staly akciové společnosti Preciosa, Ornela, Bižuterie Česká mincovna, Železnobrodské sklo a Jablonex. Začala vznikat řada menších firem, z nichž některé se dodnes dobře prosazují jak na domácím, tak zahraničním trhu. V současnosti jich na Jablonecku působí několik desítek. Najdeme i takové, které spolupracují se známými módními značkami. Česká republika, a především Jablonecko, patří stále mezi největší producenty skleněných polotovarů, jako jsou bižuterní kameny, perle a perličky. Důkazem je největší světový výrobce skleněných perliček – společnost Preciosa Ornela. Jablonecká bižuterie je stále symbolem kvality a mnohaleté tradice. Zásluhou především řemeslných i technologických dovednosti dokáže i dnes konkurovat největším bižuterním rivalům na světovém trhu.